Dánsko: Møns Klint (2. část)

Můj druhý den v Dánsku. Je poledne, v 16:00 mi jede autobus směr Kodaň a já zase jdu lesem a útesy vidím jen v průzorech. To snad ne! Ale dopadne to dobře, nebojte.

Ráno jsem se v penzionu probudila s překvapením. Po dnu, kdy jsem nachodila nejméně 15 kilometrů, z toho sešla a vyšla 497 prudkých schodů, jsem čekala, že budu rozlámaná a všechno mě bude bolet, hlavně nohy. Probudila jsem se ale úplně v pohodě. Že by za to mohla ta dánská pohostinnost?! 😊 A tak jsem s úsměvem na tváři zamířila na snídani, kde jsem potkala část „svých“ dánských rodin. Pak jsem se sbalila a vyrazila na autobus, který mě měl dovézt k útesům Møns Klint.

Po cestě autobusem jsem měla o čem přemýšlet. Měla jsem totiž s sebou všechny své věci a po včerejších zkušenostech jsem věděla, že i když se mi podařilo sbalit do rekordně malého batohu, tak túru k útesům s ním prostě nezvládnu. Připravovala jsem se tedy psychicky na to, jak budu lidi z GeoCentra přemlouvat, aby mi u sebe nechali mé vybalené věci, protože batoh jsem potřebovala. Ale Dánsko je prostě plné příjemných překvapení. V GeoCentru totiž mají úložné skříňky, do kterých stačí vložit desitikorunovou (dánskou) minci a vše v nich máte bezpečně uloženo, na jak dlouho chcete. Minci mi navíc ochotně poskytla milá slečna od lístků do GeoCentra. Já totiž měla u sebe pořád jen eura, která jsem neměla kde směnit na dánské koruny. Ve skutečnosti byla ta slečna tak milá, že mi bylo blbé říct, že se mi do GeoCentra nechce, a tak jsem si vnitřně neochotně, zvnějšku natěšeně koupila vstupenku. Řekla jsem si, že to rychle proletím a pak vyrazím konečně k těm útesům!

GeoCenter Møns Klint

Nakonec jsem tam k mému překvapení byla víc než dvě hodiny. A co je to GeoCentrum?

GeoCenter Møns Klint je geologické muzeum, které v květnu 2007 otevřela dánská královna Marghrete. Když jsem si přečetla, že jde o GEOLOGICKÉ MUZEUM, od návštěvy mě to odradilo. Přišlo mi, že to bude nuda – kamení a tak. Ono to vlastně je hlavně o kamení, ale všechny části muzea jsou dělané tak zábavně a interaktivně, že vás to úplně pohltí. Když jsem pak šla po oblázkové pláži kolem těch bílých útesů, návštěvu GeoCentra jsem ocenila ještě víc, protože jsem věděla, po čem jdu, jak to vzniklo a další zajímavé informace. Muzeum navíc organizuje spoustu venkovních aktivit jako např. sbírání zkamenělin, procházku kolem útesů s průvodcem, projížďku na kole (jak jinak v Dánsku). Já na nic z toho bohužel neměla čas. Určitě doporučuju jet tam minimálně na jeden celý den, klidně i na dva celé dny. A zůstat přes noc – musí být nádherné prožít západ slunce nad útesy.

Po návštěvě muzea jsem si zašla do restaurace na oběd. A tady se mi stalo něco zvláštního. Stála jsem ve frontě a muž, který stál ve vedlejší frontě kousek přede mnou, se mi intenzivně díval na prsa. Asi nemusím psát, že jsem z toho byla dost nervózní. Už jsem přemýšlela, že udělám něco, abych tuto jeho aktivitu zarazila, když se mě najednou česky zeptal: „Ty jsi Češka?“ Tím se tedy osvětlila záhada se zíráním na prsa. Měla jsem totiž na sobě naše školní tričko a ho zaujaly české nápisy, tak je studoval, aby se přesvědčil, že jde opravdu o češtinu. Vyklubal se z něj Čech, který kdysi studoval v Dánsku a oženil se tam. Takže mě zase čekalo jídlo v příjemné společnosti Davida, jeho ženy a jeho českých rodičů, kteří u něj byli na návštěvě.

Křídové útesy Møns Klint

Po obědě už jsem konečně vyrazila na vytoužené křídové útesy. Opět jsem měla na výběr trasu 4 (těch 497 prudkých schodů dolů a pak nahoru) nebo trasu 5, o které už jsem věděla, že je delší, ale říkala jsem si (absolutně nevím proč!), že to bude sice delší, ale asi pozvolnější. Říkala jsem si, že ty schody č. 4 už nikdy v životě nejdu (cha, cha, počkejte si), tak jsem se vydala po trase 5. Když už jsem zase šla dost dlouho lesem, začala jsem chytat stavy zoufalství, že všechno, co uvidím, je dánský les, který byl sice krásný, ale kterého už jsem zároveň měla ze včerejška plné zuby. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po nějaké době došla opět k prudkým schodům dolů. A tyto mi přišly snad ještě horší než ty včerejší! Opět nekonečná cesta po schodech dolů. Opět se mi už ke konci podlamovala kolena.

Ale pak…pak jsem konečně stála pod těmi nádhernými bílými útesy. Navíc na pláži nebylo ani moc lidí, takže když jsem se vydala podél nich, dost často jsem je měla jen sama pro sebe. Moře a bílé křídové útesy – připadala jsem si jako v pohádce.Když jsem chvíli šla, začala jsem přemýšlet, kdy bych se asi tak měla vrátit zpátky, abych stihla autobus v 16:00. Potkávala jsem ale lidi, kteří šli opačným směrem, tak jsem si říkala, že tam je možná nějaká další cesta nahoru. Když jsem narazila na skupinu takových mladých, sympatických lidí, zeptala jsem se jich, jestli tam, odkud přišli, je nějaká cesta nahoru. Potvrdili mi, že ano, jen že budu muset jít kousek přes moře. Oni se mě zeptali zase na cestu nahoru tam, odkud jsem přišla já. Potvrdila jsem jim to také a řekla si, že to, jaká je čeká cesta nahoru po těch hrozných schodech, si nechám jako sladké tajemství, aby si to u těch útesů bez obav užili.Oni zjevně udělali to samé s „tou krátkou cestou přes moře“. Prostě jsem šla, užívala si ty nádherné výhledy, pozorovala ptáky, hledala zkameněliny a najednou „Oh, oh“. Zarážka v podobě zaplavené pláže. Tak nějak jsem z popisu, který mi dali ti lidé, pochopila, že půjdu normálně v botech, ale ne, boty musely dolů a taky hezky vykasat kalhoty. Byla jsem vděčná, že mám na sobě elasťáky, a ne třeba rifle. Když jsem ale viděla lidi, jak opatrně našlapují a přesto kloužou, říkala jsem si, jestli by nebylo lepší vrátit se než třeba uklouznout, spadnout do vody a jet do Kodaně jako Rákosníček. Nakonec jsem se rozhodla, že to risknu, povzbuzena poznámkou jednoho asi 12letého kluka, který mi perfektní angličtinou (jak jinak v Dánsku) řekl: „Don’t worry! It’s painful but short.“ (Neboj! Je to bolestivé, ale krátké) Kluk měl pravdu. Bylo to krátké, bolestivé, ale zároveň vzrušující a osvěžující. Trochu vzrůša musí každý den být. Bez toho by to snad ani nebylo moje cestování!

Ovšem největší gól mě čekal na konci této bolestivé, ale krátké cesty. Došlo mi totiž, že jsem zase dole u těch schodů č. 4. Ano, těch 497 schodů, které jsem šla už včera. Začala jsem se smát nahlas. No, a tak jsem si je dala potřetí 🙂 Když jsem je už zkušeně vylezla (když člověk tuší, co ho čeká, je to vždycky tak nějak jednodušší), ještě jsem měla čas zajít si na kafe. Pak už jsem šla na autobus, který mě zavezl do Stege, kde jsem přesedla na autobus do Vordingborgu a od tama jsem se dostala vlakem do Kodaně. Tam mě čekalo další, zase trochu jiné objevování Dánska. O tom někdy příště.

Pokud budete někdy v Dánsku, určitě vám moc doporučuji udělat si výlet na ostrov Møn, navštívit GeoCentrum a útesy Møns Klint. Je to opravdu nezapomenutelný zážitek sám o sobě, aniž byste si k tomu přidávaly ty další jako já. Doporučila bych vám pronajmout si po příletu do Kodaně auto nebo alespoň někde v oblasti městečka Stege. Autobusy tam sice jezdí, ale spojů není moc, což je docela omezující. Pokud bych necestovala sama, určitě bych vyzkoušela i ubytování v jednom z kempů, kterých je kolem útesů několik. Jsou skvěle vybavené a dá se z nich k útesům jít pěšky.