Dánsko: Møns Klint (1. část)

aneb jak jsem se po cestě na jedno z nejkrásnějších míst, které jsem kdy viděla, málem ztratila v dánském lese

Už jsem o tom přemýšlela dlouho . Chtěla jsem zkusit cestovat úplně sama. Do roku 2019 jsem organizovala výlety pro větší i menší skupiny lidí a najednou mě začalo lákat cestovat sama na vlastní pěst. Kdo mě zná, tak ví, že jsem hodně společenský člověk, takže jsem si myslela, že si spíš dokážu, že to není nic pro mě. Jak to dopadlo? O tom někdy jindy.

Plán byl letět sama do Londýna. Tam jsem jako doma a umím jazyk. Užiju si muzea, galérie, kavárny. Bohužel Británie byla ještě loni turistům zapovězená. Hledala jsem teda zemi, kam bych mohla s očkováním a bez karantény. Když jsem pak našla zpáteční letenku do Kodaně za 850,-Kč, bylo rozhodnuto. Pojedu do Dánska!

Jiný člověk by asi strávil celou dobu v Kodani, ale to by pro mě bylo málo akční. Chtěla jsem vidět kromě hlavního města i nějakou přírodu. Po virtuálním prozkoumání celého Dánska, jsem si vybrala bílé křídové útesy Møns Klint, které vypadaly na fotkách úchvatně.

Plán byl takový, že přiletím do Kodaně, přesednu na vlak do Vordingborgu, tam na jeden autobus a pak na druhý autobus, který mě doveze skoro k penzionu, kde jsem si zamluvila ubytování.

Přiznám se, že večer před odletem jsem začala trochu „freak out“, jak se říká v angličtině, tedy vyšilovat. Jedu někam, kde neznám jazyk a hned budu přestupovat v místech, která neumím ani vyslovit (!!), a navíc mám všude na přestup 5 nebo 10 minut. Tato část cesty ale nakonec proběhla naprosto bez problémů, a to hlavně díky tomu, že v Dánsku mluví úplně všichni anglicky, perfektně anglicky. Od dětí až po důchodce. Když jsem ve Vordingborgu čekala na autobus, ujala se mě skupina čtyř asi 25letých kluků, kteří jeli na stejné místo jako já…jen oni surfovat. A tak jsem cestu autobusem strávila příjemnou konverzací o Česku a Dánsku, a hned na úvod se toho o pro mě nové zemi hodně dozvěděla. A ano, kluci splnili klišé, které tady máme o dánských mladících – byli pařit v Praze. Ale přísahali, že nikde nic nezničili.

Příjemně naladěna jsem v 15:30 dorazila do krásného penzionu. Osprchovala jsem se, najedla a vyrazila pěšky na Møns Klint. Podle webových stránek penzionu tam vede 5kilometrová stezka. Říkala jsem si, že 5 km nic není. To i delší vzdálenost chodím každý den a tak za hodinku bych tam měla být. Ovšem až druhý den jsem se od paní majitelky dozvěděla, že po té stezce už nikdo nechodí, protože k útesům všichni jezdí autem. Ano, ta „stezka“ podle toho vypadala. Občas jsem se musela prodírat houštím a podobnými nástrahami. Navíc v Dánsku neexistují žádné turistické značky, což v kombinaci s mou absencí orientačního smyslu znamenalo, že jsem absolutně nevěděla, kam jdu.

Pak jsem se dostala do lesa a byla opravdu doslova v lese. Tam už totiž bylo hodně křižovatek. Navíc už jsem šla fakt hodně dlouho a začala mít strach, že k útesům ani nedorazím. Ve chvíli největšího zoufalství, kdy jsem se rozhodovala, jestli raději nejít zpátky, se tam uprostřed dánského lesa zjevila manželská dvojice sedmdesátníků a ukázalo se, že pán má dvě věci, které mi chybí – mapu a orientační smysl. Určitě nemusím zmiňovat, že oba mluvili perfektní angličtinou. Pán mi v mapě ukázal, kam mám jít a já jsem se tvářila, že vím. Pak jsem ale raději šla kousek před nimi a spoléhala na to, že kdybych špatně zabočila, pán na mě houkne. Když už to musel udělat podruhé, ztratil se mnou definitivně nervy a řekl mi, ať jdu s nimi. Pokud si chtěli udělat romantickou procházku na útesy, tak měli bohužel smůlu, protože uprostřed lesa potkali jednu bláznivou Češku. S touto manželskou dvojicí jsem došla až k útesům. Hezky jsem poděkovala a rozloučila se.

Na místě rozloučení s mými zachránci jsem našla i mapu, ze které jsem vyčetla, že z tohoto místa můžu jít k útesům buď trasou 4 rovnou po schodech dolů nebo trasou 5, která je o dost delší. Byla už jsem všemi útrapami dost unavená, tak jsem si řekla, že půjdu kratší trasou po schodech dolů. Těch schodů ale bylo 497! Opakuji: ČTYŘISTADEVADESÁTSEDM! To jsem v této chvíli ale nevěděla. No, můžu vám říct, že to bylo nekonečné a ke konci už se mi doslova podlamovala kolena. Dvě nejhorší věci mě ale čekaly až dole. Nejdřív ta první: když už jsem se blížila dolů a těšila se, jak se projdu kolem těch nádherných bílých útesů, které jsem ze schodů viděla, stála tam nějaká rodinka a volala na mě: „Ani sem nechoď! Je to zaplavené vodou, takže se k útesům nedá jít.“ Stejně jsem se šla přesvědčit, že to nejde. Fakt to nešlo. Tak jsem se obrátila a těch 497 zase hezky vyšla nahoru. V průzorech na schodech šlo ale útesy vidět a byla to opravdu úchvatná podívaná. Když jsem si útesy chtěla vyfotit, vybil se mi mobil. Měla jsem sice s sebou powerbanku, tu jsem ale (proč? proč?) nechala na pokoji v penzionu.

Tím ale útrapy tohoto dne ještě nekončily. Můj původní plán byl, že tam půjdu pěšky a zpátky se svezu autobusem. Když jsem vylezla těch 497 schodů, šla jsem zjišťovat, odkud a kdy jede ten můj naplánovaný autobus. A zjistila jsem, že poslední autobus jel v 16:00. Taxi široko daleko žádné, navíc jsem si ho kvůli vybitému mobilu ani nemohla přivolat. Nezbývalo tedy, než jít i zpáteční cestu pěšky. Drobný problém ale byl, že tu část cesty, kterou jsem šla s onou manželskou dvojící, jsem si nepamatovala, protože jsem se s nimi bavila, a nepředpokládala jsem, že tudy ještě někdy půjdu. Rozhodla jsem se tedy jít po cestě a doufala jsem, že dřív nebo později narazím na nějaké místo, ze kterého pojede autobus nebo tam najdu taxi. Cesta po cestě byla nekonečná. Naštěstí jsem pak narazila na místo, ze kterého jsem si byla jistá, že si už zpáteční cestu budu pamatovat. Nasadila jsem tedy tempo a ve 20:30 dorazila zpět do penzionu zpocená, unavená, hladová.

Šla jsem si do kuchyně hned udělat instantní nudle. Řekla jsem si, že se nejdřív najím a pak osprchuju. Doufala jsem, že v kuchyni touto dobou nikdo nebude. Rozhodně jsem nechtěla, aby mě v tomto stavu kdokoli viděl. Bohužel pro něj, bohudík pro mě tam byl nějaký pán, který připravoval velmi chutné věci. Já si tam začala dělat svoje nudle a on na mě se znechuceným výrazem: „Ty budeš jíst tohle!“ Řekla jsem mu, že jsem hladová a nic jiného nemám, takže se na to i těším. A on, že to teda ne, že oni budou mít barbecue a že mě zve. Nejdřív jsem se trochu upejpala, ale pak jsem pozvání přijala. Stejně jsem si ale tu polívku musela dát, protože bych jinak umřela hlady. Během toho jsem mu povykládala o svém dnešním dnu. Myslím, že jeho smích jste museli slyšet až tady v Česku.

Pak jsem se šla osprchovat a přidala se k partě dvou rodin na grilování. Když jsem přišla, všichni už mou historku znali a můj den skvěle vystihla manželka toho pána, když mi řekla: „Proč jsi tam šla pěšky?? Ono i tam jsou ty trasy náročné, natož když si k tomu přidáš navíc ještě cestu z penzionu.“ Naštěstí jsem měla během večera možnost ukázat jim, že jinak jsem normální. Nabídli mi, že zítra můžu jet na útesy s nimi autem. To jsem ale nevyužila, protože oni chtěli vyrazit až kolem oběda, což pro mě bylo pozdě.

Možná jste teď dostali strach, jestli jsem ty útesy vůbec viděla. Naštěstí viděla! Vyrazila jsem tam znovu hned další den AUTOBUSEM. A přišla zasloužená odměna. Napíšu vám o tom hned v dalším článku.