Moje začátky s angličtinou na gymplu nebyly úplně lehké. Třetinu naší třídy tvořili lidi, kteří před tím chodili na „jazykovku“ nebo, chcete-li, základní školu s rozšířenou výukou cizích jazyků, což znamená, že měli v angličtině 4 roky náskok. (Poznámka pro mladší ročníky: na ostatních základkách tehdy byla jen ruština.) Navíc syn naší angličtinářky byl jejich spolužák a ona je milovala. Byli to oni, kdo měli automaticky jedničku. My ostatní jsme mohli mít nejlépe dvojku, i kdybychom se na hlavu stavěli. Ostatně, i kdybychom se na hlavu stavěli, neměli jsme šanci ty čtyři roky náskoku dohnat. A tak jsem se na ni nestavěla. Smířila jsem se s tím, že se stačí…